Můžete nám říci o své poslední expedici? Jaké byly její jednotlivé fáze?
Odjel jsem do Nepálu, abych se pokusil zdolat Kangčendžongu bez kyslíku, pokud možno „na jeden zátah“. Nejprve jsme museli letět malým letadlem a poté jet terénním vozem do malé vesnice. Odtud jsme šli 7 dní pěšky do základního tábora ve výšce 5500 m. Následovala aklimatizace (zvykání těla na nadmořskou výšku) po dobu 3 týdnů. Na vrchol jsme se pokusili vystoupit 18. května, bohužel se někteří spletli a všichni jsme se otočili ve výšce 8200 m. Po několika dnech přemýšlení a čekání na nové meteorologické okno jsme se rozhodli zkusit to znovu. Ostatní vyrazili 2 dny přede mnou a 25. května jsem je dohnal a předběhl, než jsem dosáhl vrcholu Kangčendžongy ve výšce 8586 m.
Vystoupil jsem na ni, jak jsem doufal: bez kyslíku, bez šerpy, sólo, na jeden zátah a jsem první na světě, kdo tuto horu zdolal jedním vrzem.
Co bylo pro tebe zvláštní?
Po zdolání mého prvního 8000m vrcholu, Manaslu, jsem se okamžitě chtěl vydat na Kangchenjungu, posvátný a technicky náročný vrchol, který mě už dlouho fascinuje. Mezitím jsem dvakrát odjel na expedici na 8000m vrcholy, ale počasí bohužel při každém pokusu o výstup nebylo dobré.
Co bylo na celém projektu nejtěžší?
Nejtěžší bylo držet stopu, skoro pořád, protože se mi nechtělo čekat za lidmi nebo Šerpy, zvlášť v den vrcholu.
Jak byste definoval svou horolezectví?
Definuji to jako "staré". Jen využívám své síly a motivaci. Jsem docela purista, takže trénuji své projekty a dělám je sám. Bez kyslíku a bez šerpy (bez pomoci), což je pro mě velmi důležité. To se promítá i do respektu k ekologii: Vyhýbám se například používání auta nebo vrtulníků v Nepálu.
Můžete nám říci, odkud pochází Vaše láska k tomuto typu alpinismu?
Tato láska pochází od mých rodičů. Odmalička mě brali do hor a pak do vysokých hor, postupně jsem si našla způsob, jakým chci hory zdolávat. Tedy rychle, lehce, v nadmořské výšce, technicky a tím pádem méně vystavená nebezpečí.
Kde jste bral energii a motivaci k dosažení tohoto mimořádného výkonu?
Po prvním pokusu na 8200 m jsem byl opravdu unavený a nebyl jsem nutně motivován začít znovu. Chtěl jsem jít raději domů. Počasí nebylo nic moc, mohl jsem si 5 dní odpočinout. Po reflexi jsme chtěli výstup zkusit znovu, protože jsme se aklimatizovali, což nás motivovalo. Jakmile odejdete, je vše ve vaší hlavě.
Máte za sebou tragickou zkušenost, která může být zdrcující. Jak jste se s tím na konci své výpravy vypořádal?
Konec expedice byl pro mě opravdu dost těžký, protože po zdolání vrcholu jsem se vrátil dolů, ale můj přítel ztratil příliš mnoho času stoupáním a zemřel vyčerpáním a výškovou nemocí.
Úspěšný výstup neměl stejnou příchuť... Nejhorší na tom bylo, že mu nikdo nechtěl pomoci. Chtěl jsem jít sám, ale nemohl jsem nic dělat, protože jsem byl velmi unavený. 2 měsíce jsem vše sdílela s Luisem, protože jsme měli stejný stav mysli a stejné hodnoty... Byla jsem poslední, kdo s ním měl telefonický kontakt. Jeho nepřítomnost mě hodně zasáhla a připomněla mi, že tváří v tvář horám jsme malí...
