Cesta po Maroku
Dobrodružství pokračuje v tomto třetím a posledním díle našeho marockého putování. Po několika intenzivních dnech na marockém pobřeží se vydáváme směrem k poušti Agafay, jižně od Marrákeše.
Než vyrazíme na cestu, vychutnáme si poslední západ slunce nad zálivem Imsouane, ale nadešel čas sbalit kufry. Naposledy usínáme v objetí zvuků oceánu. Stejně jako předchozí dny, i dnešní probuzení je brzké, rychle sníme snídani a rozloučíme se s tímto nádherným místem.
Cesta do našeho cíle je dlouhá. Den předtím jsme se rozhodli jet pouze po menších silnicích, abychom si mohli užít krajinu. V plánu je více než 6 hodin jízdy po dlouhé diagonále, která se proplétá podhůřím Atlasu. Po cestě projíždíme mnoha drobnými vesnicemi, které jsou vždy záminkou k zastávce na osvěžení. Cítíme se opravdu sami uprostřed této nekonečnosti a smějeme se nad následky případné poruchy zde.
Jak postupujeme, dostáváme se do stále sušší oblasti. Vegetace ustupuje velkým skalnatým plochám. Je 17 hodin, když konečně zabočíme na poslední cestu k našemu cíli. Další dvě noci strávíme u našich přátel z tábora Scarabéo, se kterými jsme již cestovali během předchozího Vuarnet Day.
Toto místo, které se nachází asi čtyřicet kilometrů od Marrákeše, působí dojmem konce světa s nepřekonatelným výhledem na okolí. Po vřelém přivítání od týmu se všichni nemůžeme dočkat, až objevíme svůj stan. Tábor je koncipován jako klasický bivak, kde kuchyně a společné prostory tvoří srdce kempu. Všude kolem se uprostřed pouště tyčí gigantické bílé plachty, které ukrývají skutečný kokon tepla a pohodlí.
Vincent, majitel místa, nás večer navštíví a vysvětlí nám, jak přemýšlel o tomto projektu, aby měl co nejmenší ekologický dopad na poušť. Stany jsou pravidelně demontovány, jídlo se připravuje denně s jedním chodem, aby se zabránilo plýtvání, všechny produkty jsou bio a dekorace je lokální.
Noc se rychle snáší na tábor a každý se vrací do svého stanu. Následující ráno vstáváme za úsvitu, abychom obdivovali východ slunce z malého kopce za námi. Podívaná je nádherná, teplé tóny oblohy dokonale ladí s fialovými odlesky skály.
O něco později dopoledne se setkáváme s Thomasem z Insider Experience, abychom v sedle jeho sajdkárů Ural objevili poušť. Tyto stroje, pozůstatek SSSR, jsou stvořeny k projíždění nejzavírovatějšími cestami a překonávání jakýchkoli překážek. Jelikož jejich ovládání není okamžité, nejprve se posadíme vedle našeho určeného řidiče. Hned při prvních akceleracích nám to vezme dech, pozice těsně nad zemí znásobuje pocity. Navzdory oblaku prachu, který zvíříme, si plně užíváme okolní krajinu. Po 20 minutách se zastavíme v malé opuštěné vesnici, abychom pořídili pár fotografií.
Dále, na dlouhé dráze bez zjevného rizika a po vřelých doporučeních si konečně můžeme sami vyzkoušet řídit sidecary a cvičení je složitější, než se zdá. „Košík“ zcela mění těžiště vozidla, což činí řízení velmi odlišným od motocyklu. Program dne je nabitý, oba řidiči rychle přebírají řízení, aby nás odvezli na místo doplnění paliva. Obědváme u obrovského jezera, pak se vracíme směrem k Atlasu.
Opouštíme prach pouště a míříme do hor. Po několika kilometrech se zastavíme, abychom se vydali po pěší stezce. Dorazíme na vyhlídku, odkud můžeme obdivovat celou údolí. Kontrast je ohromující mezi dlouhými skalnatými dunami a tak zvláštní vegetací hor. Jedeme už od rána a klid místa nám dělá nesmírně dobře. Po skončení návštěvy se vracíme na cestu směrem k táboru.
Následující den se probouzíme zvolna na náš poslední den v Maroku. Dnes není nic v programu. Rozhodli jsme se zůstat na místě a užít si ho. Jedna skupina odchází lézt na kopec nad bivakem v naději, že v dálce uvidí Marrákeš, zatímco ostatní si prodlužují posezení u horkého čaje. Po obědě je s lítostí čas vyrazit na letiště! Tento týden v Maroku nám zanechá velmi dobrou vzpomínku, krajiny, přivítání místních obyvatel a slunce nás všechny přesvědčily, že se vrátíme, jakmile se naskytne příležitost.
